Následuj…Kocoura

od | 27.09.2019

Následuj Kocoura!

Stojím u otevřeného poklopu nad něčím, co ze všeho nejvíc připomíná bezednou studnu, s uzoučkým žebříkem mizícím někde dole ve tmě. Přehazuji jednu nohu přes skruž, pak druhou a jsem na žebříku. Následuji Kocoura a vydávám se na cestu „králičí norou“. Jdu dobrovolně a těším se. Pod sebou mám nějakých 75 metrů. Přesná hodnota, ale jen abstraktní pojem. Pod sebou vidím jen temnou díru částečně osvícenou teplým světlem karbidky.  Nad sebou světlou tečku oblohy, kterou po chvilce zakryl další slézající.  Hlavou mi víří myšlenky.

Jsem v blátě a na dně. Plazím se úzkými škvírami, všudypřítomným bahnem a vodou za světlem. Za mihotavým plamínkem Kocourovi lampičky. Je príma jít za světlem. Pomáhá protáhnout se plazivkou, před kterou bych se asi zasekl paralyzován obavou jít vpřed, ale i se vrátit.

Psal jsem, že jsem na dně? Tak to ani omylem! Jde to ještě hlouběji! A rozhodně se nemusí jednat o pohodlný žebřík. Na nás čekalo lano mizící v propasti. V jedné chvíli koukám z „okna“ dolů a v té další jsem již na laně. S každým odskokem od skály, s každým slaněným metrem se mění perspektiva a otvírá se jiný svět. Svět, který trpělivě po tisíciletí vytvářela voda. Procházím dómy se zatajeným dechem. Vše je tu ohlazené a vymyté. Černé stěny jsou protkány bílými žilkami a pokryty třpytivými závoji sintru. Ze stropu i z podlahy rostou úchvatné krápníky. Kapičky vody se ve svitu baterky třpytí…

Jsem na dně

Opravdu? Nepřipadá mi to. Jsem tak nadšen světem, který se mi otevřel, že se s nadšením vrhám do plazivky, kterou ukazuje Kocour. Past na pitomce, nebo Cimrmanova slepá ulička… Ještě nedávno bych se takto cítil. Ještě nedávno bych takto uvažoval. Dnes již ne. Že sklouznout dolů dovnitř bylo snadné? Že z místa kam jsem se dostal pokračovaly dvě blátivé chodbičky bez jakékoliv výzdoby? Že vysoukat se zpět bylo horší? Nevadí. Bylo to super. Je to úžasný pocit vrhnout se do neznáma, posunout hranice a překonat sám sebe . Díky Kocoure.

Vlastně ani nevím, kdy přestal existovat čas. Zdálo se to jako mžik a už jsem byl zpět na povrchu. Ani se mi nechtělo věřit, že jsem strávil v jeskyni víc jak 6 hodin.

fotografie je dílem Jana Netopejra Moravce

ZÍSKEJTE E-BOOK

od nás, z čajovny 🙂

"7 základních bodů jak se připravit na cesty"

ZDARMA

Tady můžete zanechat své komentáře:

Nevyhovuje email? Co takhle messenger?